Ahoj!
Vítám vás na svém novém blogu. Než ale začneme, dovolte mi, abych se vám představila.
Při narození mi bylo dáno jméno Lucie a na tomto světě jsem teprve sedmnáct a půl let, takže by se dalo říct celkem nezkušená. Jak v čem. Prošla jsem si totiž různými extrémy, které určitě nedělají tělu ani psychice dobře. A to jsem se rozhodla změnit.
K mému životu bude stačit jen to, že mám pětiletého brášku a bydlíme spolu s rodiči ve velkém rodinném domě. Svého přítele jsem potkala přesně 17. září na prvních tanečních a už jsme spolu půl roku. S ním jsem opravdu šťastná.
A o čem tento blog převážně bude? Chtěla bych jej zaměřit na hubnutí a zdravý životní styl. Samozřejmě ale budu přidávat i nějaké deníčky z každodenního života.
Jak jsem již řekla, prošla jsem různými extrémy anorexií počínaje a záchvatovým přejídáním konče. První příznaky anorexie začalo u mě okolí pozorovat, když mi bylo zhruba třináct let. Zajímala mě zdravá výživa, ale to, co jsem prováděla, v žádném případě zdravé nebylo. Jediné, co jsem správně dodržovala, byly snídaně, které obsahovaly mléčný výrobek, strašně-zdravé-cereálie-Fitness, které v té době frčely, a kousek ovoce. Ve škole jsem si musela vystačit na šest hodin s jedním banánem a ve školní jídelně jsem se z obědu vybrala jen to, co bylo podle mě zdravé. V žádném případě jsem do sebe nestrčila ani kousek řízku či podobných lahůdek. Masu jsem se vyhýbala jako čert kříži, protože maso je přece strašně moc tučné! A nezáleží na to, že obsahuje dost plnohodnotných bílkovin, prostě jsem ho nejedla.
Jednoho dne mi však váha ukázala příšerných 39 kg (s výškou 160 cm!), a já poznala, že takhle už pokračovat dál nemůžu. Ruce jako hůlčičky, žádná síla, propadlé břicho, vylézající klíční kosti, hubené nožky a žádný zadek. A tohle jsem, vážení, považovala za ideál krásy! Mou inspirací byly modelky z žádným náznakem svalů a já jsem se jim chtěla vyrovnat.
Na jaře roku 2012 se vše změnilo. Už jsem nechtěla být "ta anorektička", jak mě ve škole spolužáci nazývali. Jenže nechtěla jsem si připustit, že musím nutně přibrat. Sice již v létě minulého roku mě dětská doktorka napomínala, že pokud nepřiberu, budeme to muset řešit jinou cestou, a tou by byl "výkrm" v nemocnici, čili hospitalizace. K tomu se přidal nízký tlak, závratě, vypadávání vlasů a věčná únava. Jenže já jsem stále mučila své tělo několikahodinovým pohybem. Dvakrát denně jsem chodila se psem na velmi náročné procházky do přírody, kdy jsem oba dva sotva popadali dech. Také jsem chodila často běhat, jezdila jsem na kole, hodně cvičila a chodila na zumbu.
Mou jedinou starostí bylo, abych za den spálila všechny kalorie, které jsem snědla.
Najednou si moje tělo uvědomilo, že tohle nechce. Nechce být nadále trýzněno a já začala hodně přejídat. Myslím, že to je po anorexii celkem normální, protože tělo je vyhladovělé a potřebuje získat to, co jsme mu dlouhou dobu odpírali. V prosinci téhož roku jsem měla již 53 kg.
Jenže váha šla stále nahoru. Už jsem nepotřebovala přibírat, moje váha byla v normě. Ale já si našla velikou zálibu v jídle, a tak jsem se snažila to vykompenzovat pohybem. Cvičila jsem i dvakrát denně, ale co mi to bylo platné, když jsem se pak zase přejedla?
Obrat nastal na rodinné dovolené, kde už jsem se prostě nemohla dál dívat na svoji postavu, byla jsme znechucená a okamžitě jsem se rozhodla se sebou něco dělat. Moje váha ale nebyla tak příšerná. Ukazovala hezkých 56 kg, což bylo ještě pořád v normálu. Vysadila jsem všechny sladkosti, džusy, bílé pečivo a bludný kruh začal znovu. Plácala jsem pořád v jídle a nedokázala najít rovnováhu. Neměla jsem ani žádný pohyb, protože díky nadměrnému cvičení jsem si zničila koleno, a tak jsem byla čtyři měsíce bez sportu. Zase jsem zhubla, ale nutno podotknout, že i svaly, které jsem si tak pracně vypracovala. V srpnu 2013 jsem vážila 49 kg.
Nastal první ročník na gymnáziu. Na jídle jsem snad ještě ubrala, dokonce jsem neobědvala, protože chodit do centrální jídelny, kde vaří samá nezdravá jídla bylo přece pod moji úroveň! Nosit obědy do školy jsem si nechtěla, protože co by tomu řekli spolužáci, kdybych si vytáhla o přestávce krabičku a začala obědvat?! Teď to pro mě není žádný problém, ale tehdy...
V létě minulého roku jsem dostala znovu rozum. Od ledna jsem začala znovu cvičit a v létě jsem dokonce přidala na jídle! Zamilovala jsem se do ovesných kaší a jedla opravdu hodně. Ale to neznamená, že nezdravě! Naopak, jedla jsem hodně zdravě a i zdravě hřešila například kouskem čokolády.
Ve druháku jsem potkala svého přítele a přestala jsem jídlo a cvičení řešit. To ale trvalo asi jen dva měsíce a moje láska se ke zdravému jídlu a cvičení zase obnovila. Bohužel to již není tak lehké, protože zkuste odmítnout pozvánku na kafíčko!
Na začátku tohoto roku jsem u sebe začala pozorovat příznaky přejídání. Aneb všechno sladké ke mně! Tímto tématem se nechci nijak více zaobírat, protože tím stále trpím, a tak můžu jen říct: "Vytrvej a dosáhneš toho, co chceš!" Ani nevíte, jak jsem z toho zoufalá, když se snažím tento problém vyřešit a ono nic nepomáhá. Absolutně jsem ztratila motivaci a pořádně ani nevím, co chci. Jedno je hlavní. Chci, aby mi ten
shit dal co nejdřív a já mohla dál žít svůj jinak šťastný život.
A jestli mám nějaké cíle? Ano, chci se naučit hřešit zdravě a v rozumné míře, protože to se mi stále nedaří a když otevřu čokoládu, neexistuje, abych si vzala
jeden čtvereček a měla dost. Prostě nemám. Když se přejím (což se stává v poslední době opravdu velmi často), žádnými velkými výčitkami netrpím, což si myslím, že je jedině dobře. Není nic horšího, než se utápět ve výčitkách, to mi věřte.
Také jsem se rozhodla, že najedu na lehké rýsování, protože ten tuk, co pokrývá mé svalíky, je opravdu hrozný. Nechci nijak rapidně hubnout, maximálně 7 kg, ale stejně je důležité to, co vidíme v zrcadle, a ne na váze! Až se lehce vyrýsuji, nastane nabírání, ale to bude nejdříve v srpnu. A nebudeme přece předbíhat.
A co bych chtěla na tento blog přidávat?
Hlavně své zkušenosti z oblasti fitness a zdravé výživy, dále příklady svých jídelníčků a možná i inspiraci z mých workoutů.
Budu se na vás těšit příště!:*
